Novy zapis-napsano ctyri dny pred publikaci (pozde ale prece)
Tak uz je tady zase noc, kdy mam teda cas, a tak jsem se rozhodl, ze napisu vam zas. Sedim za stolem v opustene studovne, z okna na me kouka mesic a ja se snazim rozvzpomenout, co jsem vlastne za posledni dva tydny delal, ze jsem z toho tak utahanej. Pravdepodobne to bude asi tim, ze ted mame denni programy nonstop od rana az dovecera. Ukoly, eseje, a k tomu jeste kazde odpoledne servis. A to musim priznat, ze muj servis je jeste ze vsech momentalne asi nejlehci. Skoly jsou totiz pres prazdniny zavrene, takze mam sem tam jen nejake skoleni a jinak si jezdime na vylety po okoli. To ti chudaci, co maji jinej servis jsou utahani jako kotata. Neni divu, ze uz to nekteri mirne nezvladaji, a tak ted mame na koleji par lidi, kteri se chovaji uplne jinak nez normalne. Nikdy bych nerekl, ze spatna nalada je nakazliva, ale jakmile se par lidi z koleje neciti zrovna dobre, tak se zmeni nalada vsech na koleji, a stoji to za nic. Na druhou stranu ma ale tenhle mesic i svoje vyhody, tim ze porad neco kutime dohromady, clovek zazije i mnohem vic srandy a poradne se pozna s novyma lidma.
Dalsi vyhodou je, ze ted se servisem docela dost cestujeme, takze porad jen netrcim na skole. Minuly tyden jsme se byli podivat do mestecka Hay on Way ve vychodnim Walesu. Je to nadherne male mestecko, s knihkupectvim na kazdem rohu. No, vlastne ne jenom na rohu, knihkupectvi jsou tam proste vsude, kam se clovek podiva. Knizky lezi na ulici v bednach nebo polickach. Knih tady maji tolik, ze kdyz prsi, tak nikdo ani ty knizky z ulic neschovava dovnitr. Je pravda, ze by to za to ani nestalo, vetsina knih je totiz z druhe ruky, takze jsou velmi levne. Pokud si nekdy budete chtit zaridit levne knihovnu v nekolika svetovych jazycich, tak si poridte malej nakladacek a namirte si to do Hay on Way. Myslim, ze kdyby tohle mestecko chytlo, tak by shorelo jako kupka starych novin, tolik je tam papiru. Z Haye jsme se potom vydali smerem na zapad, kde to jeste pred nekolika destikami let byl samej uhelnej dul. V minulosti bylo uhli pro Wales nejdulezitejsi surovina. Tezilo se tady jedno z nejkvalitnejcich druhu uhli na svete, to se potom nakladalo na lode, ktere kotvily v Cardiffu, a rozvazelo se po cele Evrope. Ikdyz uz je vetsina dolu zavrena, ja jsem mel to stesti a do jednoho z nich jsem se byl se servisem podivat. Dul, do ktereho jsme s baterkama a helmama na hlavach sfarali se jmenuje Big Pit. Byli jsme asi 100 metru pod zemi, a spletitejma stolama nas provazel jeden moc vtipnej vyslouzilej hornik, kterej zacal v tomhle dolu pracovat jako sestnactiletej. Vykaldal nam, ze jeste pred sto lety v dolech pracovaly cele rodiny i s detma, nejmladsimu pracovnikovi mohlo byt kolem sesti let a jeho tydeni vydelek byl neco kolem dvaceti penci. No proste tady meli ti Welsani tvrdej zivot. Kdyz nas potom zase vytah vyvezl na povrch zemsky, byl jsem rad, ze jsem se nenarodil pred sto lety nekde uprosted Walesu.
Aby se nereklo, ze se v nasem sevisu o prazdninach venujem jenom turistice, tak jsme na den otevrenych dveri, kdy k nam na skolu proudily davy “smrtelne verejnosti” aby se podivaly na ten nas hrad a okoli, delali tzv. “face painting”. Proste jsme rodicum sebrali deti a zmalovali jsme jim ty jejich ksichtiky tak, ze je ani vlastni maminka nepoznala. Ne ze by jsme je mlatili, proste jsme jim na tvare malovali ruzne masky zviratek a princezen, vil a akcnich hrdinu. Tady v UK je to asi nejaka oblibena atrakce, protoze to rodice brali docela normalne a jeste se nas ptali kolik to stoji. Vsechno bylo samozrejme ten den zadarmo, ostatni servisy delaly vselijake jine atrakce, takze se rodiny s detmi docela pobavily.
Na zaver mam pro vas dulezitou informaci. Moji novi spolubydlici z prvniho rocniku pro tento rok uz byli vybrani. Budu na pokoji z Columbijcem, Americanem a Welsanem (to je ten stejnej z minulyho roku, s tim zustavam na pokoji). Ti dva prvaci prijedou za dva tydny, tak drzte palce, at jsou v pohode!!! Tento vikend jedeme se servisem do Bathu, takze o tom vam povim zase priste. Pa
